1986: Deset boilies, dva záběry a tančící bóje
Z praxe. Vzpomínky na začátky, kdy jsem si sám vyráběl své úplně první boilies.
Jak jsme s Christianem Bockelmannem ve sklepě ručně váleli první boilies – a proč dodnes nezapomenu na jedno nedělní ráno v přístavu.
Rok 1986. Bylo mi 15 let, když můj kamarád Christian Bockelmann přivezl z Holandska 500 gramů směsi na boilies. Jeho matka byla Nizozemka a otec Němec. Myšlenka boilies se k nám tehdy dostala z Anglie přes Holandsko. Pro nás to byl úplně nový svět.

Pět vajec, 500 gramů směsi a sklepní kuchyň
Pustili jsme se do práce u nás doma v suterénu. Na stěnách byly staré malé kachličky, vedle byla prádelna. Klečeli jsme na podlaze a každou kuličku váleli ručně. Do směsi jsme přidali pět vajec. Do vroucí vody jsme dávali vždy jen 20 nebo 30 kuliček. Potom jsme je vylovili, scedili a vařili další várku.
Naše první boilies jsme rozložili na noviny, aby uschly. Dnes už bych to neudělal – vlhkost se u papíru drží. Dnes se používají plastové přepravky. Ale tehdy jsme to prostě nevěděli.

Každý den deset boilies
V přístavu jsem měl své oblíbené místo, kterému jsem říkal „línový kout“. Obvykle jsem tam chytil lína nebo úhoře, ale nikdy kapra. Několik dní jsem začal každý den házet do vody asi deset našich ručně vyrobených boilies. Nic víc.
Mělo to nějaký účinek? Neměl jsem tušení. Samozřejmě jsem ale doufal, že se tam jednou ukáže i kapr.

Neděle, šest ráno – a Christian nikde
Domluvili jsme se, že se v neděli v šest ráno sejdeme u vody. Jel jsem tam na kole. Vybavení jsem neměl mnoho: dva pruty, skládací židli, kbelík, rybářský kufřík a brašny, do kterých jsem zasunul pruty. Silnice byla ještě vlhká a ležely na ní žížaly. Několik jsem jich posbíral a vzal s sebou.
Čekal jsem v přístavu. Christian nepřicházel. Moje vybavení bylo jednoduché: čtyř- až pětimetrový teleskopický prut se splávkem a monofilní vlasec o průměru asi 0,25 nebo 0,30 milimetru.

A najednou se prut pořádně ohnul
Ještě jsem přemýšlel, jak vlastně nastražit jednu z těch nových boilies na háček. Nakonec jsem použil jednu ze žížal, které jsem cestou nasbíral. Montáž ležela na dně v hloubce asi čtyř metrů, možná patnáct metrů od břehu.
Prut jsem držel v levé ruce a pravou hledal místo, kam zapíchnout vidličku. Najednou jsem ucítil tah. Prut se prohnul a brzda navijáku začala kvílet. To snad není možné! Něco takového jsem tam nikdy nezažil.
Ryba táhla dál a dál. Skoro nic jsem s tím nemohl udělat. Nakonec doplavala až k bóji asi o dvacet metrů dál. A ta bóje se opravdu začala houpat a tančit. Za chvíli bylo všechno zaseknuté. Musel jsem vlasec utrhnout.

Druhý záběr
Na háček jsem nasadil další žížalu a oba pruty položil do vidliček. Christian pořád nikde. Seděl jsem tedy a doufal, že by se něco podobného mohlo zopakovat.
Po chvíli jsem se podíval stranou. Špička pravého prutu už byla ve vodě a rukojeť trčela vzhůru. Ještě okamžik a prut by pravděpodobně přepadl přes vidličku do vody. Rychle jsem ho chytil – a na druhém konci byl opět neuvěřitelně silný tah ryby.
I tato ryba doplavala k bóji. A také o ni jsem přišel.

Kamínky do Christianova okna
Kolem desáté jsem sbalil věci a odjel na kole za Christianem. Jeho rodiče bydleli v ulici Bergstraße. Šel jsem za dům a házel malé kamínky do jeho okna, abych nevzbudil rodiče.
Christian nakonec vykoukl. Vyprávěl jsem mu o dvou obrovských rybách, které jsem ztratil. Rozpažoval jsem stále víc a snažil se ukázat, jak velké ryby mi ráno tahaly za pruty.

Christian řekl: „Možná to byly štiky?“ Já byl přesvědčený: ne, byli to kapři.
Musím ale dodat jednu věc: ani jednu z těch ryb jsem neviděl. Nemohu to tedy dokázat. Dodnes si však myslím, že mnohem pravděpodobněji šlo o velké kapry.

Co mi z toho rána zůstalo
Dvě ztracené ryby, ani jednu jsem nevylovil – a přesto to pro mě byla mimořádná neděle. Tehdy jsem přemýšlel, jestli těch několik našich ručně vyrobených boilies kapry na tom místě nezaujalo. Dokázat to nemohu. Na to ráno ale nikdy nezapomenu.
V roce 1989 jsem pak v Lucembursku poprvé chytal s vlasovou montáží a boilies. Hned jsem ulovil svého prvního kapra o váze 20 liber – a bohužel jsem přišel ještě o jednu velkou rybu těsně před podběrákem. Ale to už je jiný příběh.
Max Nollert
Poznámka k obrázkům: Tyto obrázky jsou ilustrace vytvořené umělou inteligencí podle osobních vzpomínek Maxe Nollerta. Nejde o historické fotografie. Ani jedna ze dvou velkých ryb nebyla spatřena, takže jejich druh nelze s jistotou určit.